Na první pohled je možno se celkem lacině „slitovat” nad trpícími a začít poskytovat náhradní plnění trpícím dětem. Jenže jaký to bude mít dopad? Kde je odpovědnost rodičů za výchovu dětí? Kde je odpovědnost matky za to vést rodinu tak, že se partner spolupodílí a spolupracuje. V poradenství někdy narážím na to, že přijde matka 4 dětí, která začne „řešit“ to, že se celkem bezhlavě rozvedla, protože si s partnerem nerozumí. Když se zeptám, co to konkrétně znamená, tak to neumí popsat, nebo řekne, že už to nebylo ono. Jenže, teď to teprve začne. Hledá se, jak vyjít s menším příjmem. Jak žít pohodlně jako samoživitelka. A teď místo osobní odpovědnosti má nastoupit stát? Matka začne brát dávky, o jejich využití nemáme přehled. Případného nového partnera sociálce zapře, protože se nechce vzdát příjmu, který dostává. Sociální pracovnice prožívají bezmoc, protože mnohdy těm, kdo to opravdu potřebují, pomoci nemohou. Těm, kdo se v tom naučí chodit, vyplácet musejí.
Na druhé straně jsou děti v rodinách, kde se oba rodiče snaží, ale jejich výdělky jsou malé. Zejména s dětmi v pubertě, kdy je spotřeba dětí nejvyšší, to finančně nezvládají. Já osobně se přikláním k systému, který by všem dětem v sociální nouzi zajistil možnost školních obědů zdarma, výdej pomůcek na školní a další rozvojové aktivity bezplatně. Podpořit přímo děti a jejich rozvoj a to tak, aby to nikoho neponižovalo a současně nebralo odpovědnost. Možná se to zdá složité, ale ti, kdo jsou rodinám s dětmi nejblíže o nich i relativně hodně vědí. O jakoukoliv dávku se musí žádat. Poskytněme prostředky tak, aby byly využity pro toho, komu jsou určeny. Těch možností a způsobů je víc.
Zúčastnila jsem se několika seminářů pro pěstounské rodiny. Také mám možnost mluvit s lidmi, kteří se o vzdělávání pěstounů starají. Mnoho pěstounů nepochybně pečuje dobře. Velmi mne však trápí myšlenka, že někteří pěstouni si berou děti do výchovy jako zdroj obživy. Také mne velmi trápí, když plošně budeme uzavírat systematickou péči v dětských domovech a překotně umisťovat děti do rodin. Myslím, že se nedbá názoru odborné veřejnosti.
Na výše uvedené problémy není snadná odpověď a určitě by nebyla jednoznačná. Ani organizace takové pomoci není snadná. Odsouhlasit výplatu náhradních přídavků na děti je jistě dobrá myšlenka a zasloužila by si dopracovat tak, aby se pomoc dostala skutečně k dětem, kterých se týká. Určitě by měla být pomoc poskytnuta dětem, jejichž rodič (plátce alimentů) pracovat nemůže z důvodu nemoci, je ve výkonu trestu, popř. jiného vážného důvodu. To, že někdo nechce, mi připadá jako snadno zneužitelné.
S pokorou uvádím, že patrně nemám kompletní informace. Ty, které jsem nasbírala, mne vedou k názoru, že by pomoc dětem měla být adresována na jejich konkrétní potřeby.