Dva roky je to právě dnes. Když Míla Ransdorf zemřel, nebylo mu ani třiašedesát. Kdo všechno se na tom podepsal, je veřejným tajemstvím. Část mediálních hyen do něj kope i po smrti. Smečka prodejných týpků si léčí mindráky. Mílovi nesahají ani po tkaničky.
Byl to unikátní mozek. A kurážný chlap. Přesilovce lži a nenávisti to vracel „na solar“. Nejvíc ho ale trápil stav evropské levice. Její programová kastrace. Nebylo to o „čertech na zdi“. Ukázaly to i naše volby. Vyhrály protestní hlasy. Témata, jimiž dřív skórovala levice. Dopadla hůř než kdykoli dřív.
Svádět to na voliče je to poslední, nač máme právo. Nespraví to ani pár mladších tvářiček. Příklad většiny sousedů varuje. Řešením je jen zásadní změna. Tady nám Míla chybí ještě víc než proti režimním Pinocchiům. Změna, o niž se zasazoval - i za cenu, že si tím nadělá zlou krev –, má stále masovější podporu. Dokážeme-li ji prosadit, bude to i pocta Mílově památce.