Ve středu tady vyšel článek, nazvaný Hvězdná pěchota a zhrzení papaláši. Kape z něj lež a žluč. Lež druhohorního antikomunismu. Žluč z duší jeho hvězdné pěchoty. »Smečka zhrzených a neúspěšných papalášů.« »Struktury nekvalitních zhrzených aparátčíků.« »Volají po krvi, stínání hlav.« Tohle by podepsal i Šinágl a McCarthy. Jejich klon tasí i starší zbroj. Z dob inkvizice a Kladiva na čarodějnice: »Pod beránčí kůží se často skrývá úmysl vlčí…« To ďáblovo plemeno, hřímá vymítač, má i svého arcilotra. »Zapomenutého aparátčíka z Mezinárodního svazu studentstva.«
Čím vstoupí do dějin sám inkvizitor, nemám ponětí. Ze tmy vychází hlavně do sociálních sítí. Salvami pavlačových drbů, prostých jediného argumentu. Dostává za ně za uši. Znovu a znovu. Od komunistů i mnohem širší veřejnosti. U mne to bývá opačně. Já štvu jen hordy »pravdy a lásky«. Lži a nenávisti k nám, komunistům. Hordy, pro něž byl pelechem přitroublých »aparátčíků« i Mezinárodní svaz studentstva, jediná celosvětová struktura akademické mládeže. V době, kdy byla jejím »papalášem« moje maličkost – za šest tisíc hrubého měsíčně - jsme budovali aliance, o jakých se dnes levici ani nesní. Na mém stole už ležely i přihlášky celonárodních studentských svazů USA a Velké Británie. 17. listopadu 1989 jsem v Karolinu přebíral medaili OSN »For Merits«. Je mi Vás líto, pane Košťáku.
Jsme na křižovatce. KSČM a celá česká levice. Další propad hrozí následky, napravitelnými jen krajně obtížně. Odkládat řešení už nelze. Jiné než zásadní už být nemůže. To leží na srdci lidem, kteří mne žádají, abych nemlčel. To je i mojí pohnutkou, a ne žádný revanš. K osobním urážkám mne nedostanou ani párem volů. Marně je ze mne mámí i dotěrní novináři. Kdy v sobě najdou tolik cti i ti, kdo chtějí naši krizi zamést pod koberec? Proč omílají pomluvy, vyvrácené i na kamery? Proč se tak bojí věcné diskuse?
Josef SKÁLA