Vážené soudružky a vážení soudruzi,
Jan Šverma promlouvá k dnešku…
Bez jakékoliv nadsázky lze říci, že v dějinách našeho dělnického a komunistického hnutí, rovněž tak v dějinách národů Čechů a Slováků, jsou osobnosti, jejichž odkaz přesahuje svým významem období jejich života a neměl by být zapomenut. Zcela určitě k nim plným právem náleží osoba Jana Švermy.
Narodil se 23. března 1901 v Mnichově Hradišti a dnes tak uplyne 120 let od jeho narození. Je třeba poznamenat, že si celý život nesl velice silnou lásku k tomuto kraji, a sám zcela upřímně říkám, že mu i v tomto velice rozumím a je mi blízký. Jeho smýšlení ovlivnilo nejen harmonické dětství, ale i velká láska ke knihám a historii. Rád četl, studoval historii velice pečlivě a brzy se dostával do ostrých polemik s politickými pořádky první Československé republiky. Ta sice přinesla obnovení samostatné české a slovenské státnosti, také státnosti Rusínů, ale řada podstatných představ sociálních, spojených s nadějemi vzniku Československé republiky, zůstávala formální. Dnes položí kytice před jeho rodinnou hrobkou jak zástupci OV KSČM v Mladé Boleslavi, tak LKŽ, KČP a OS ČMS.
Švermu výrazně ovlivnilo dělnické prostředí pražského Smíchova. Ještě blíže jej k němu přivedla i jeho manželka. Do Prahy na Smíchov se přestěhoval s matkou po smrti svého otce již v devíti letech. V roce 1920 úspěšně odmaturoval na smíchovském reálném gymnáziu a nastoupil na studia práv na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Studia však nedokončil, přestože složil již jednu ze státních zkoušek.
Co bylo důvodem tohoto rozhodnutí? Zcela určitě to nebylo pro Švermu rozhodnutí jednoduché. Mělo to však své hluboké opodstatnění. Byl člověkem, který, přestože nepocházel z rodiny chudé, od dětství velice ostře vnímal sociální rozdíly mezi bohatstvím a chudobou. Chtěl na pozemcích svého dědečka stavět nemocnici. Později se chtěl stát advokátem chudých. Nakonec se rozhodl, právě pro své sociální cítění, zvolit cestu aktivního politika v řadách komunistického hnutí. Pro jeho budoucnost to však bylo rozhodnutí zásadní.
Pracoval v Rudých odborech. Byl úspěšným šéfredaktorem Rudého práva. Rovněž však byl jediným představitelem prvorepublikového Národního shromáždění, který položil v době druhé světové války svůj život. Navíc jej položil v době, kdy slovenský národ povstal proti vazalské vládě slovenského profašistického kléru, proti Tisově vládě, která důsledně prosazovala orientaci na nacistické hitlerovské Německo. Slovenské národní povstání se navíc jednoznačně přihlásilo k myšlence jednotného československého státu. Zde na Slovensku svou životní pouť Jan Šverma předčasně ukončil. Přestože jeho zdravotní stav po příletu na území ovládané povstalci nebyl nejlepší, odmítl po vojenské porážce návrat do Moskvy. Zůstal na Slovensku a podstoupil účast v pokračujícím namáhavém partyzánském boji. Stalo se mu to osudným. Jeho vážné zdravotní problémy, fyzické vysílení a náročný přechod hory Chabenec se mu nakonec staly osudnými. Dne 10. listopadu, značně vysílen, umírá.
Následující rok, v den prvého výročí od jeho tragické smrti, se mu dostává pocty jedné z nejvyšších. V Praze probíhá jeho státní pohřeb.
Po roce 1989 se ocitl na seznamu osobností novými politickými protagonisty nechtěných. I v jeho rodném městě byla z náměstí odstraněna jeho socha, názvy ulic a náměstí, jež nesly jeho jméno, byly houfně přejmenovávány. Je třeba ale i objektivně říci, že město Mnichovo Hradiště na něj zcela úplně nikdy nezapomnělo a dnes opravuje jeho hrobku. Není pravdou, že jen komunisté se pravidelně účastnili uctění jeho památky. Možná že by i stanice pražského metra mohla znovu nést jméno Švermovo, tak jako ji dosud nese jedna kladenská čtvrť. Jan Šverma položil svůj život za budoucnost Československé republiky, jeho prozíravost vůči fašistickému nebezpečí a potřeba široké jednoty odmítnutí jeho hrozby je dnes vysoce aktuální. Uměl dělat kompromisy, ale nikdy nezradil myšlenku.
Řada knih byla napsána k památce Jana Švermy po roce 1989, od vzpomínek jeho dcery po řadu sborníků, publikace jeho dopisů. Jak uctít dnes jeho památku? Myslím, že nejlépe položením květin v místě jeho posledního odpočinku a zároveň v uchování jeho odkazu. Tedy odkazu člověka čestného, plného lidskosti a vlastenectví.
Zdroj: Halo noviny Stanislav GROSPIČ, poslanec (KSČM)